Adam Ondra o mistrovství světa v Innsbrucku a o budoucnosti lezení

Mistrovství světa v Innsbrucku

Je už za námi a bylo testem olympijského formátu. Zdá se, že volba takového, a ne jiného, formátu soutěže pro první vstup lezení na olympijské hry má smysl. Soutěž, i když možná příliš dlouhá, by měla být přitažlivá jak pro lezce, tak i pro širokou veřejnost. Tokio 2020 je první příležitostí k propagaci lezení v tak velkém měřítku, takže není žádným překvapením, že IFSC usiluje o to, aby se lezení prezentovalo jako divácky atraktivní disciplina. Zdá se, že na tom není nic špatného, ale „nucení“ lezců k soupeření v kombinaci, je vysoce kontroverzní záležitosti. Otázkou je, zda kombinace nebude mít negativní vliv na úroveň jednotlivých disciplín. Mimo jiné i na toto se zeptal Adama Ondry po mistrovství světa v Innsbrucku redaktor internetového portálu wspinanie.pl Michał Gurgul. A protože se jedná o velmi zajímavý rozhovor, můžete si ho níže přečíst v češtině:

Rozhovor s Adamem Ondrou

Michał Gurgul: Z Innsbrucku sis dovezl dvě stříbrné medaile. V obtížnosti jsi skončil druhý za Jakobem Schubertem a v boulderingu jsi se nedostal do finále. Za to dnes, v poslední části kombinačního závodu, jsme viděli klasického Adama Ondru, lezce, jehož pohyby připomínají vodu volně tekoucí po kamenech horského potoka, a ne bojujícího s gravitací o každý další chyt. Pro mě, a předpokládám, že i pro mnoho dalších diváků soutěže, tvoje vystoupení bylo krásným vyvrcholením tohoto dlouhého dne. Jaké jsou tvoje pocity? Jsou tyto dvě stříbrné medaile důvodem ke spokojenosti nebo spíše zklamáními?

Adam Ondra: Samotnému výsledku nepřikládám velkou váhu. Dnes jsem spokojen se svým výkonem. V bouldrové části jsem měl největší radost z vylezení trojky. neboť nakloněné profily nejsou moji nejsilnější stránkou – to jsi konec konců viděl během včerejšího semifinále. Dnes jsem se na finálové cestě cítil fantasticky a lezení mi dělalo opravdovou radost.

M.G.: Vidím, že lezení na rychlost poněkud opomíjíš. Budeš se této disciplině věnovat více před začátkem her v Tokiu?

A.O.: Ano, určitě. I když s dnešním časem jsem docela spokojený.

M.G.: Opravdu? Byl jsi až pátý …

A.O.: Ano, ale vzhledem k tomu, jak málo rychlost trénuji, je to stále docela dobrý výsledek. Myslím, že je reálné, abych se dostal na 7 vteřin. Musím ovšem tomu věnovat trochu více času, více specializovaného tréninku – pak uvidíme.

M.G.: Tvůj názor na olympijský formát je velmi známý. Nebo se něco změnilo po dnešních premiérových závodech v kombinaci?

A.O.: Především se mi zdá, že z pohledu běžného publika celá soutěž trvala příliš dlouho. Finále kombinace to dvě a půl hodiny. Myslím si, že pro diváka – laika, který s lezením nemá velké povědomí, je to určitě příliš dlouhé. Pro televizi taktéž.

M.G.: Ženy dnes také závodily. Celkem publikum u Olympiahalle strávilo 8-9 hodin. Je to dlouhý den jak pro závodníky, tak i pro diváky. Myslíš si, že by tento formát šlo zkrátit nějakým způsobem, např. snížením počtu soutěžních bouldrů?

A.O.: Myslím, že to není možné. I při čtyřech bouldrech jsou výsledky soutěže docela loterie. Složení dnešního finále bylo takové, že každý z nás mohl vyhrát tuto soutěž. Pokud jsi měl smůlu a nesedla ti nějaká cesta, nenašel jsi správnou sekvenci pohybu či postavení těla, nebo boulder prostě nebyl v tvém stylu, byl jsi mimo hru. Skutečnost, že Jakob a já jsme dali 4 TOPy, neznamená, že jsme nejlepší bouldristé. Měli jsme prostě štěstí, že nám všechny cesty sedly. A to se stává často v případě bouldrů stavěných podle tzv. „nové školy“.

M.G.: Máš na mysli Le Parkour, kterého jsme byli svědky během všech bouldrových soutěží v Innsbrucku?

A.O.: Ano. Změna směrem k velmi dynamickým, náročným na koordinaci a atypickým cestám v soutěžním boulderingu začala před dvěma roky. V této sezóně jsem se neúčastnil příliš mnohá pohárových závodů, ale sledoval jsem přenosy z nich. Zaznamenal jsem jemný návrat k, řekněme, konzervativnějšímu stylu stavění bouldrů. Mistrovství světa v Innsbrucku však bohužel ukázalo, že „nové škole“ se daří pořád dobře – dokonce ještě nikdy nebyla až v tak výrazné převaze.

M.G.: Proč, bohužel?

A.O.: Především si myslím, že samotná stěna, připravená pro bouldrové soutěže, nebyla dobrá. Bylo na ní málo převislých profilů oproti těm nakloněným, kterých bylo pro změnu příliš mnoho. Všechny cesty postavené pro jednotlivé bouldrové soutěže byly velmi podobné a nebyly příliš složité. Problémy spočívaly v sériích dynamických kroků náročných na koordinaci, fyzicky nebyly vůbec obtížné. Nezáleželo na tom, jestli se skákalo na lištu nebo na oblinu – každý, kdo se strefil, bez problému jí udržel. Jednotlivé lezce nerozřaďovala schopnost udržení špatného chytu, ale pouze schopnost koordinovat pohyb.

M.G.: To méně připomíná bouldering ve skalách, na druhé straně se zdá, že to byl záměr organizátorů a stavěčů – soutěž měla být pro atraktivní i pro laiky.

A.O.: Samozřejmě neříkám, že soutěžní bouldry by měly vyžadovat pouze sílu a schopnost držet špatné chyty. Dokonce i bouldering ve skále někdy vyžaduje dynamické pohyby (i když samozřejmě je obecně statický), ale zároveň je mnohem komplexnější. Záměr dělat lezení divácky atraktivním ho může posunout ve směru, který se nebude líbit mnoha lezcům. Povede k nárůstu rozdílu mezi lezením ve skále a v hale. To je to, čeho se obávám.

Budoucnost sportovního lezení závisí na nás. Podle mého názoru v současné době chybí dobrá komunikace mezi IFSC, stavěči, lezci a diváky. IFSC si myslí, že všechno ví nejlépe a stavěči jasně směřují k „nové škole“. Možná by se někdo měl zeptat diváků, co se jim líbí nejvíc? Podle mého názoru se může ukázat, že divácky nejatraktivnější bouldry vůbec nemusí být ty super dynamické a náročné na koordinaci.

M.G.: „Nová škola“ ve stavění a vstup lezení na olympijské hry v Tokiu bude mít (a dokonce už má) velký vliv na závodníky a úroveň lezeckých soutěži.

A.O.: Ano, jedná se o velmi rozsáhlou a komplikovanou záležitost. Pokud jde o samotné lezení na obtížnost a bouldering, změní se jen málo. Avšak z komplexního hlediska, dle mého názoru, tréninkové úsilí závodníků je rozptýleno mezi jednotlivé discipliny a již nyní úroveň soutěži v lezení na obtížnost je nižší, než kdyby na dohled nebyla olympiáda. Upřímně doufám, že tento trend se nepřenese na mladé nadané lezce. Obávám se, že mohou příliš mnoho času strávit tréninkem tak stupidní disciplíny, jakou je rychlost. Byla by to škoda. V tuto chvíli největší starosti naše lezecké komunity je to, aby tito schopní mladí lezci se nesoustředili na kombinaci, která po hrách v Tokiu pravděpodobně přestane existovat. V to opravdu doufám.

Komentář

Do zahájení olympijských her v Tokiu zůstává ještě trochu času. Bude IFSC vyvozovat závěry z právě proběhnuvšího mistrovství světa v Innsbrucku? S jistou dávkou netrpělivosti a obavami budeme sledovat další vývoj v této oblasti. V roce 2019 jsme zvědaví na další seriál závodů Světového poháru a mistrovství světa (přeložené kvůli olympiádě) a poté, v roce 2020, i na olympijské hry v Tokiu.